Rozhovor s Marcelou Kremlovou, supervizorkou německé dobrovolnice They

K dnešnímu rozhovoru jsme pozvali paní Marcelu Kremlovou, supervizorku německé dobrovolnice They, která působí ve škole Slezské diakonie v Bohumíně.

1) Paní Kremlová, mohla byste se nám krátce představit a přiblížit vaši práci ve škole Slezské diakonie?

Moc ráda. Je mi 24 let a pracuji od r. 2020 jako asistent pedagoga a vychovatel ve speciální škole Slezské diakonie. Tato práce mě baví a naplňuje, přestože je velice náročná.  V tuto chvíli jsem na pozici asistenta pedagoga a jak již bylo zmíněno jsem supervizorem They.

Moje práce je velice různorodá. Na našem pracovišti v Novém Bohumíně máme dvě třídy ZŠ a mateřskou školu. V podstatě bych mohla říci, že jsem pravá ruka třídního učitele. Pomáhám při výuce, sedím u žáka, který potřebuje neustále vedení a motivaci k učení. Pomáhám při sebe-obslužných činnostech, jako krmení a hygiena žáka. Pokud učitel potřebuje přípravu materiálu k výuce, či cokoliv připravit jsem mu k ruce. Po výuce následuje školní družina pro ZŠ, kde máme žáky z obou tříd. Tam není řízená činnost jako při výuce, kde se musíme držet striktně určitých pravidel, ale trávíme s žáky čas smysluplně při různých aktivitách, které si samostatně volí dle jejich zájmů a preferencí. Skoro všichni žáci jsou nesamostatní, a na základě určitého handicapu potřebují 100% pozornost. Také studuji vyšší odbornou školu ve svém volném čase, takže mi tyto dvě činnosti zabírají většinu času. Co se týče mých koníčků a zájmů mám ráda tvoření, malbu, čtení a sebevzdělávaní se, psychologii člověka a ze všeho nejvíc spánek. 

2) Pokud vím, stala jste se letos poprvé supervizorkou mezinárodní dobrovolnice. Asi by se tady dal jmenovat dlouhý seznam zodpovědností, které k této roli patří, jak byste v krátkosti svou roli popsala? Jak jste se s novou rolí ztotožnila a co vás motivuje k této práci?

Abych pravdu řekla, když jsem se dozvěděla že budu supervizorkou, byla jsem moc ráda. Zažila jsem jaké to je být dobrovolníkem v cizí zemi a znám tu roli ze strany dobrovolníka, nicméně moje zkušenost byla špatná a sama jsem ukončila svůj pobyt v zahraničí předčasně. Organizace neplnila to, co měla.

Nechtěla jsem aby toto někdy zažil nějaký dobrovolník, který by byl u nás, a tak jsem byla ráda, když mi byla Thea svěřena do mých rukou. Samozřejmě je to určitá snůška povinností, a popravdě je to někdy náročně skloubit to časově s práci a s mými povinnostmi, které vychází z mé pozice Je to ale obohacující proces a já pořád zjišťuji, co je dobré zlepšit. Roli supervizora beru hodně v uvozovkách. Nechci aby mezi mnou a Theou hrála roli nějaká "hierarchie". Beru, že jsme především přátelé, s tím že já jsem navíc zodpovědná za určité věci.  Chci ať se cítí natolik přirozeně, aby se nebála za mnou kdykoliv přijít s jakýmkoliv problémem. I když mám za hodně věcí zodpovědnost - od bydlení, zdravotních problémů nebo úkolů They na pracovišti, hodně mi pomáhá fakt, že je Thea samostatná v dost ohledech. Jsem za ni moc vděčná.

3) Dobrovolníci na začátku roku ještě neovládají češtinu, jak se vám daří spolu komunikovat a překonávat jazykovou bariéru? Popřípadě i ostatním pracovníkům? 

No, to je někdy úsměvné. My s Theou spolu mluvíme anglicky, a když se náhodou stane, že si nerozumíme, pomůže nám překladač. Škodou je, že většina pracovníků neovládá angličtinu, což je složitější, ale tyto kolegyně se snaží používat nějaké německé nebo anglické slovíčka, které znají, případně to Thei přeložím sama, pokud je to něco složitějšího. U žáků je to různorodé, máme i žáky, kteří ovládají angličtinu skvěle, případně někteří komunikují posunky, takže tam  moc problém není . Jeden žák Theu opravdu zbožňuje a ten komunikuje pouze posunky a pár hláskami. Vždy když Thea chybí, tak se po ní ptá a někdy si i pobrečí že mu chybí, takže vnímám, že neznalost jazyka člověka neomlouvá, aby se alespoň o komunikaci nesnažil. Thea se snaží používat češtinu už od samého začátku, což jsem moc ocenila. 

4) Hostovat mezinárodního dobrovolníka je pro středisko určitě svým způsobem výzva, ale zároveň velké obohacení. Můžete se chvíli ohlédnout za vaši společnou cestou s Theou? Z čeho máte radost? Co se vám společně podařilo u vás ve škole? Co jste spolu zvládly?

Já mám z They hroznou radost. Září jsme si nechaly s Theou takové adaptační. Sama si prožila hodně změn a já jsem ji nechtěla nakládat nějakým okamžitým zápřahem do práce. Čekalo ji spousta změn, kdy si musí zvykat na nové lidi, novou zemi, nový jazyk, ... prakticky vše nové. Během září tedy mohla vidět jak to u nás funguje a pomáhala při krmení a sebeobsluhy žáků. Ono i když se to nemusí zdát, vím že i v práci to pro ní bylo náročné. Musíte si zvyknout třeba na neustálý hluk, takže vím že častokrát odcházela s tím, že jí už něco jako "hučí v hlavě". Nebo mi častokrát říkala, že přišla domů vyčerpaná a musela si jít dát šlofíka. Já jsem moc pyšná, jak se adaptovala a jsem vděčná že bydlí v bytě i s jinými dobrovolníky, protože vidím jak velký vliv to mělo i na tu samotnou adaptaci.

Od října jsme se začaly pomalu pouštět do menších aktivit což probíhá až doteď. Thea měla už ve své režii výtvarnou práci s dvěma třídami a také měla s druhou dobrovolnicí projektový den - Německý den. Připravily si celé dopoledne pro žáky! Dobré jídlo na ochutnávku, vybarvování vlajky a aktivity pro žáky, jako tanec a hru, která je pro Německo typická pro děti. Thea nám pomáhala s přípravou prezentace fotek našeho pracoviště. Je kreativní a hodně umělecky zručná, a proto chceme pokračovat jak s výtvarnými projekty a jako pracoviště bychom chtěli pomoci s digitální tvorbou - prezentace, letáky a pod. Samozřejmě během celé doby nám pomáhá s žáky a musím říct, že i v tom vidím, jak se více osmělila, získala v práci už větší sebevědomí a více ví, co a jak. Do toho všeho máme ještě různé akce jako škola. Snažíme se, abyThea měla tu zkušenost z dobrovolnictví co jak nejpestřejší a nejvíce komplexní.

5) Jak vlastně reagovali žáci na příchod They do jejich třídy? Jak děti vnímají přítomnost mezinárodního dobrovolníka ve škole?

Reakce jsou různé, jak jsme si povídaly předtím, samozřejmě je zde jazyková bariéra, takže jsou žáci, které to "omezuje" ve vytvoření nějakého kamarádského vztahu. Nikoho do toho nenutíme, osobně věřím, že si někteří cestu později k Thei najdou, ale chce to čas. U našich žáků jsou změny někdy trochu náročnější. Třeba nedávno jsem si všimla u jednoho stydlivého žáka, že jí začíná více vyhledávat a i ta stydlivá bariéra více opadla. Jiní jsou nadšení, že mohou mluvit anglicky . Během výuky apelujeme aby mluvili česky, ale když dojde na přestávku, tak někteří za ní zajdou a popovídají si s ní a pokud není ta angličtina úplně dobrá, tak to alespoň zkouší nějakými slovy, které znají. 

6) Dobrovolnictví je cesta učení pro dobrovolníka, ale také pro supervizora. Jak vás tato zkušenost dosavaď obohatila, co jste se během ní naučila?

Ať už se to zdá nebo ne, já jsem spíše introvert, akorát jsem se naučila některé dovednosti, abych uměla komunikovat a i vystupovat před lidmi. A popravdě je někdy pro mě výzva samotná komunikace. Zároveň se musím učit time-management v práci, což je pro mě také výzva. Z čeho jsem měla ale nedávno radost bylo, když jsem se díky Thei naučila dělat prezentace v Canvě, protože jsem to vůbec neznala, ale tím jak jsme společně tvořily prezentaci fotek pracoviště, mi krásně ukázala, jak se dá jednoduše vytvořit nádherná prezentace. 

Celý ten proces je za mě o určité empatii, pomoci a pochopení. Když se já jako supervizor dokážu vžít trochu do situace dobrovolníka, dokážu mu pomoci, a když se dobrovolník umí vcítit i do mé role, může lépe identifikovat své potřeby. Osobně se často v práci ptám They na všechny možné oblasti, které mohu ovlivnit, a mapuji, zda má nějakou potřebu, ve které ji mohu pomoci.  Doteď se nám podařilo různé oblasti zlepšit, případné problémy vyřešit. Věřím, že takto budeme fungovat dále a budeme si dávat vzájemně zpětnou vazbu. Jsem za tuto příležitost moc vděčná a mám z toho velkou radost. Na začátku jsem měla obavy. Naštěstí se i já mohu obrátit v případě potřeby na koordinátory, a to je pro mě důležité. Jsem ráda, že i když se teď učím, jaké to je být supervizor, tak vím, že na to nejsem sama. A za to moc všem děkuji .

M.K.