Dobrovolníkem v Tanzánii

Jak vzpomíná Ondra na dobrovolnictví v Africe?

8 měsíců bez stresu?

Sci-fi!

Ale ne, to je jen pobyt v Africe. Nicméně taková je až vzpomínka člověka, který naskočil do evropského stylu života, ale příběh dobrovolníka začal jinde.

Období covidu by asi málokdo z nás někdo nazval úplně šťastným, a tak to bylo i u mě. Víme však, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné a tak, jednoho chladného zimního odpoledne po přelomu roku, které bylo mezi melancholickými dny obzvlášť výrazné, se plouhá budoucí dobrovolník domů ze školy a přemýšlí. Jedna známá zrovna zveřejnila fotky z výletu do Etiopie… „Afrika… jaká asi je? Kdybych mohl, hned bych tam jel.“ To jsem ještě nevěděl, že po příchodu domů se to stane blízkou realitou. První příspěvek po otevření počítače píše „hledá se dobrovolník na rok do Afriky!“ – takovému zavolání se odolat nedalo!

Několik měsíců na to, když jsem otevřel emailovou schránku se zprávou „Ondro, byl jsi vybrán“ vyskočila myšlenka něco ve stylu „Jupííí! Jedu do rok do Afriky… „počkat“… „do pytle“… já jedu na rok do Afriky?!?!“ Než jsem se stihl z úžasu probrat, uteklo dalších pár měsíců, nejistá budoucnost se stala realitou a já už v úžasu zůstal konstantně během celého pobytu v Tanzanii.

Nejlepší věcí na rovníkové Africe je čas a jeho rozdílné vnímání. Každý den má 12 hodin noci a 12 hodin světla, neustále stejně ve stejném rytmu. Dny jsou skoro stejné. „Deadliny“ neexistují. Až bude, tak bude. Není elektřina dnes? Třeba bude zítra? Nedojedeš domů dnes a musíš přespat v hostelu? No tak dojedeš zítra? V jistém rytmu den za dnem ubíhala práce na projektech, prohlubovala se četná přátelství s místními, a také se ukrajoval čas našeho pobytu.

Emocí bylo až až, od euforie z nalezení zapomenutého kakaového Pikaa po bývalých dobrovolnících po zničující smutek ze smrti jedné studentky, pocity beznaděje při nekončících zažívacích potížích po požití Ugali i úlek při naražení na mambu cestou ze školy. Nicméně nikdy se nedostavil pocit stresu, a to bylo osvobozující. Nemohu se dočkat až se za úžasnými Dongobeshkými lidmi a tímto pocitem znovu vypravím.

Ondra Linhart